Člověk, vytvářeje sám sebe by měl zároveň vytvářet jakýsi vzor pro ostatní lidi; člověk je sice svoboden, ale jeho svoboda je vázána na svobodu všech.

JEAN PAUL SARTRE

I.  ÚVOD

II.  ETIKA OBECNĚ

III. STRUČNÝ HISTORICKÝ VÝVOJ ETIKY

IV. ETIKA INFORMAČNÍ

V. ZÁVĚR

VI. ODKAZY A POUŽITÁ LITERATURA

I. ÚVOD

Život každého člověka, civilizovaného i necivilizovaného, je prostoupen množstvím norem, přikázání a předpisů, jež ovlivňují jeho jednání a podle nichž jeho činy bývají hodnoceny jako správné či nesprávné. Kupříkladu celý obsah trestního zákoníku, společenský katechismus, náboženská přikázání, stanovy pracovní, úřední nařízení, vžité zvyky a mravy, občanské, rodinné a profesionální povinnosti a tak dále od příkazu „nezabiješ“ až po „kouření zakázáno“. Všechny tyto normy se však mění s časem, s hospodářskými podmínkami a s národy. A i když se jim člověk neprotiví, i když jim přesně podřizuje každý svůj čin, takže společnost, v níž žije, mu nemůže vytknout sebemenší poklesek, jeho jednání přece může být mravně bezcenné, neboť mravnost, etická hodnota nezáleží pouze na činu samém, nýbrž i na úmyslu: dobrý čin, jejž jsi provedl ze strachu před trestem nebo před společenskou deklasifikací, je správný, ale nikoli mravný; tentýž čin však může být mravný, vykoná-li jej někdo proto, že jej považuje za dobrý, a že jeho opak považuje za špatný. Splnění normy, příkazu, stanoveného cizí vůli, je vnějškový mechanický proces, prostý opravdové morality. Proto mravnost, opřená o jakékoliv donucovací prostředky, je mravnost nepravá,heteronomní tj. řízená cizími pohnutkami a zákony. 

Etika, je-li jaká, musí být soběstačná, autonomní . Není však věcí autonomní etiky, aby stanovila, mám-li nebo nemám-li platit daně, smím-li lhát či ne. Jejím jediným úkolem jest najít princip, který by člověku umožnil přesně a neomylně rozlišit dobré od špatného, jinými slovy úkolem etiky jest najít vždy, za všech časů a okolností a pro všechny lidi platné kritérium mravného a nemravného a hledajíce takové kritérium se etikové snaží především přesně stanovit, co považují za nejvyšší hodnotu lidského života. Jakmile tuto hodnotu najdou, splní nejpodstatnější část svého úkolu, neboť tou nejvyšší hodnotou je zajisté dobro, a nikoli zlo. A stačí, aby dodali: Jednejte vždy tak, aby každý váš čin směřoval k (vaší nalezené) nejvyšší hodnotě lidského života jako k cíli.  

II. ETIKA OBECNĚ

Etika, (řecky éthiké; éthos = zvyk, mrav, chování) také jiné teorie morálky,  je filosofická nauka o správném jednání hodnotící činnost člověka z hlediska konání dobra či zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. Je nazývána též praktickou filosofií (filosofií aplikující určité filosofické koncepce na jednání a život člověka).

Rozlišuje se etika autonomní, jejíž etické zásady si stanovuje sám člověk, popř. sama společnost a etika heteronomní, kde mravní zásady a pravidla jsou chápány jako dané z vnějšku, např. Bohem. Etika deskriptivní pouze popisuje mravní jednání a hodnoty, etika normativní usiluje najít a analyzovat normy lidského chování. Dále individuální etika se zabývá morálními otázkami jednotlivce, sociální etika zkoumá mravní život různých společenství a sociálních skupin. Etika profesní aplikuje obecná etická pravidla na poměry konkrétních oborů lidské činnosti.

III. STRUČNÝ HISTORICKÝ VÝVOJ ETIKY

Jméno etika pochází od Aristotela, který založil tuto třetí a nejdůležitější  filosofickou disciplínu. 

Staří Řekové viděli nejvyšší hodnotu života v štěstí; jejich etický příkaz tedy zněl: „Jednej vždy tak, abys byl šťasten.“ Tomuto etickému směru se říká eudaimonismus (z řeckého eudaimonikos = blažený, šťastný). Každý člověk si však přeje být šťasten a páše zlo jen proto, že nezná správné cesty, jež k štěstí vedou; odtud pramení slavná Sokratova a Platónova zásada, že ctnosti je možno se naučit. V tom, že ctnost vede ke štěstí, byli všichni antičtí filosofové zajedno; ale na otázku, co je to ctnost a co je to  štěstí, přinášeli odpovědi nejprotikladnější. Jedni, ti nejupřímnější a nejnaivnější, tvrdili, že záleží v ukájení potřeb, v rozkoších těla a smyslů; tak hovoří tzv. hédonici, jejichž mluvčím byl Aristippos. Zjemnělejší forma hédonismu je epikureismus, který hledá štěstí nikoli v požitcích smyslů, nýbrž duše – ve vnímání děl uměleckých, v poznání, v čistých radostech přátelství, obětavosti a nezištné lásky. Tyto druhy eudaimonismu jsou jen zdánlivě opačné etice stoiků a kyniků. Neboť záleží-li dobro v ukájení potřeb, zlo nemůže být nic jiného než nemožnost ukájet potřeby: proto člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb a čím lhostejnější je ke krásným a příjemným věcem tohoto světa. Nic nemůže být pochopitelnější, než že k staroklasickému eudaimonismu se vrátila etika renesanční; výrazný představitel tohoto návratu byl Spinoza.

Všechny tyto systémy jsou egoistické, tj. směřují jen k vlastnímu blahu. Drsnost lidského egoismu je v nich mírněna principem dobře chápaného užitku, snaží se člověka přesvědčit, že bude-li jednat „ctnostně“, nakonec na tom vydělá. Tato egoistická morálka předpokládá, že lidský tvor je přístupný rozumné domluvě, že jeho sklony jsou rozumově uchopitelné, stálé, a že lidé jsou v podstatě stejní. Jsou to však nesporně falešné předpoklady. Sobectví vždy bylo, je a bude pramenem nenávisti, neštěstí a hrůz, nikdy ne mravnosti.

Egoismus sám o sobě není ani mravný, ani nemravný, je přirozený, je lidský a puntík.

IV. ETIKA INFORMAČNÍ

V informační etice je nezbytné morální chování stejně jako u etiky obecné. Základní normy, které je nutné dodržet existuje několik:

Desatero počítačové etiky, Institut pro počítačovou etiku Brookings Institution ve Washingtonu:

Americký kodex knihovníka (American Library Association Codex) 

Citování na Internetu

Kdyby bylo možné do klasických médií vyslat jenom jednu jedinou informaci o Internetu, byla by to nejspíše tato: na Internetu bylo začátkem roku 2001 čtyři miliardy webových stránek – a každý den počet vzrůstá o víc než 7 miliónů dalších. Nad tímto údajem by se měli vážně zamyslet všichni novináři, kteří s oblibou citují jako zdroj svých informací „Internet“. Internet není instituce ani osoba a uvádět ho jako zdroj je podobné, jako napsat „papírová kniha“. Zároveň je takováto informace mnohem hůře ověřitelná, jako odvolání se například na „zahraniční tisk“ – redaktor si může být jistý, že zdroj, z kterého čerpal se už nikomu jinému nepodaří odhalit.

Hlavní problémy informační etiky: 

V. ZÁVĚR

V oblasti etiky ve většině případů není možné stanovit přesné návody a ani není možné předkládat kvantitativní analýzy a jednoznační závěry. Mým cílem bylo spíše naznačit vývoj obecné etiky a určit okruhy otázek, které se v současnosti rýsují jako potencionální etické problémy Internetových médií, případně už etickými problémy jsou, ale veřejnost je zatím nevnímá.

VI. ODKAZY A POUŽITÁ LITERATURA